SPECIÁLNÍ ZVANÉ PŘEDNÁŠKY (SZP)
I. SZP – Prof. Ing. Václav Švorčík, Dr.Sc.
Od roku 2000 je profesorem v oboru Materiálové inženýrství na VŠCHT Praha. Zabývá se modifikací materiálů, zejména polymerů, pomocí iontových, laserových a plasmatických svazků a zkoumá jejich povrchové, chemické a fyzikální vlastnosti včetně jejich cytokompatibility. Je absolventem VŠCHT v Praze (obor Technologie výroby a zpracování polymerů). Na stejné škole získal titul kandidáta věd v oboru Technologie makromolekulárních látek. V roce 1992 se stal docentem v oboru Materiálového inženýrství. O dva roky později obhájil práci (doktor věd) v oblasti Elektroniky a vakuové techniky. Absolvoval dlouhodobé pobyty na zahraničních univerzitách a vědeckých pracovištích, především na J.Kepler Universität Linz, A.Fridrich Universität Erlangen, Fraunhofer Institut Erlangen. V impaktovaných časopisech publikoval celkem 387 prací, které byly 4300 krát citovány. Je autorem/spoluautorem 25 kapitol ve vědeckých knihách a původcem 15 patentů. Byl školitelem 17 doktorandů.
http://ipl.vscht.cz/o-ustavu/zamestnanci/svorcik
Nanomateriály pro tkáňové inženýrství a elektroniku
Přednáška se věnuje zejména povrchové úpravě polymerních folií fyzikálními a chemickými metodami s cílem zatraktivnit povrch pro další aplikace. Tyto podložky a materiály jsou vhodné pro tkáňové inženýrství (např. léčba těžkých popálenin, cévní bypasy, totální endoprotézy), pro elektroniku (vyšší adheze kovových vrstev na polymerní podložce) a nebo pro optoelektroniku (např. příprava metamateriálů – tzv. „neviditelných“ materiálů). Bude ukázána i možnost přípravy a využití kovových nanostruktur pro tyto aplikace (např. léčba chronických ran).
II. SZP – Prof. Ing. Kamil Wichterle, Dr.Sc.
Prof. Ing. Kamil Wichterle, Dr.Sc. je profesorem chemického inženýrství na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava. Narozen 11. října 1941 ve Zlíně v rodině chemika firmy Baťa Otto Wichterleho. V roce 1963 promoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kandidátskou práci v oboru teorie chemické techniky obhájil v roce 1968 v ČSAV na nynějším Ústavu chemických procesů v Praze. Zde působil dále jako vědecký pracovník s hlavním zaměřením na výzkum procesů ve vysoce vazkých a nenewtonských kapalinách. V roce 1997 přesídlil do Ostravy, kde řadu let vedl Katedru chemie na Fakultě metalurgie a materiálového inženýrství. Má 5 dětí a 13 vnoučat.
Současné výzvy pro chemické inženýry
V posledních desetiletích se objevila řada úvah, kam by mělo chemické inženýrství pokračovat. Americký přístup výchovy technické chemie se odráží v několika respektovaných dokumentech, ve kterých je akcentován spíše návrat k technologiím a extenzivní rozvoj do dosud nechemických oborů.
Přesto i orientace dovnitř klasického chemického inženýrství by mohla být přínosná. Jde tam totiž o modelovací postupy vyvinuté nejčastěji pro soustavy voda, vzduch a občas i písek s použitím historických měřících a výpočetních technik. Snad by stálo za úvahu testovat důkladněji přiléhavost a meze použitelnosti takových postupů v komplexnějších situacích a s materiály obecnějšího chování.
Klasické postupy se dále obvykle vztahují pouze na jednoduché procesy vsádkové nebo na ustálený stav procesů kontinuálních. Významným úkolem by tedy mělo být např. studium
- metod racionálního a bezztrátového najíždění, změny suroviny nebo výkonu a odstavování kontinuálních i vsádkových provozů (jsou to asi jediné oblasti, kde by se chemické inženýrství mohlo zásadněji angažovat v přípravě řízení výroby ve smyslu „Průmyslu 4.0“),
- předcházení ztrátám, zvláště v případě dílčích poruch nebo havárií,
- řešení otázek stability a bezpečnosti fyzikálně-chemických procesů a chemických reaktorů,
- měření, regulace a řízení vzájemně provázaných procesů,
- postupů průběžného čištění a údržby zařízení, obměny katalyzátorů a jiných pomocných látek.
Jiným námětem by mělo být i vylepšování zařízení a postupů práce pro korozivní, abrazivní, hořlavé, výbušné anebo i jinak environmentálně nebezpečné látky a pro operace při zvláště vysokých nebo zvláště nízkých teplotách anebo tlacích.
Existuje i řada dalších zajímavých obecných námětů, a vyplývá z toho, že v žádném případě nemůžeme chemické inženýrství pokládat za obor vyhaslý.
III. SZP – Dr. Ing. Jan Macák
Dr. Ing. Jan Macák je vedoucím vědeckým pracovníkem Centra materiálů a nanotechnologií Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Patří k nejcitovanějším současným českým chemikům (H index = 55, více jak 11000 citací), je autorem a spoluautorem více než 100 prací, z nichž většina je zaměřena na samoorganizované nanotrubice oxidů kovů např. oxidu titaničitého. V roce 2003 vystudoval energetiku na VŠCHT v Praze. V roce 2008 obhájil doktorát v materiálových vědách na FAU Erlangen v Bavorsku. Poté pracoval několik let v nanotechnologickém průmyslu. V roce 2014 jako jediný vědec z České republiky získal finanční podporu Evropské výzkumné rady (ERC) v programu HORIZONT 2020 umožňující rozvoj společensky nejžádanějších disciplín, když uspěl v oblasti fyzikálních a materiálových věd se svým projektem CHROMTISOL. Jeho multidisciplinární projekt, který Centrum materiálů a nanotechnologií hostí, přináší nový koncept solárních článků, který kombinuje právě nanotrubice oxidu titaničitého s vhodnými anorganickými a organickými chromofory, přičemž toto spojení má vést k účinné konverzi solární energie na energii elektrickou. Za vynikající vědecké výsledky získal řadu ocenění, jako např. v roce 2015 prestižní Cenu Neuron pro vědce do čtyřiceti let v oblasti chemie a v roce 2017 cenu „Nejlepší spolupráce roku 2017“ za úspěšné vyřešení projektu „Technologie pro výrobu pokročilých nanostrukturních SiO2 vláken” (TA04011557, poskytovatel Technologická agentura České republiky) ve spolupráci se společností Pardam s.r.o. Jan Macák má za sebou řadu mezinárodních spoluprací, projektů, publikačních a patentových výstupů. V současné době se intenzivně věnuje zejména využití techniky pro depozice atomárních vrstev za účelem funkcionalizace různých materiálů.
Depozice atomárních vrstev: princip, možnosti, aplikace
Prezentace představí moderní depoziční metodiku založenou na depozici atomárních vrstev (Atomic Layer Deposition, ALD). Jedná se o velmi atraktivní a univerzální techniku, která umožňuje na povrchu jakéhokoliv materiálu (s rovným, strukturovaným i nerovným povrchem) deponovat mono-, bi- a vícevrstvy různých jiných materiálů (např. oxidů, sulfidů, selenidů, karbidů, nitridů, kovů vč. vzácných kovů). Diskutovány budou různé možnosti využití této techniky, na konkrétních příkladech budou také demonstrovány výhody této metodiky pro modifikace nanomateriálů. Projekt je řešen v rámci „ERC Starting grant“.